Psychózy, neurózy

 

Psychózy

 

Psychózy představují hlavní skupinu duševních nemocí a můžeme je charekterizovat závažnými příznaky, jako jsou bludy, halucinace nebo poruchy myšlení, úsudků a náhledů na sebe sama. Lidé postižení psychózou vykazují narušené či zmatené myšlení, emoce a chování, ato do té míry, že jsou často neschopní normálně fungovat k každodenním životě a musí být dočasně zneschopněni nebo dokonce posláni do invalidního důchodu. tito lidé obvykle nedokáží nahlédnout, že jejich subjektivní vjemy a pocity neodpovídají objektivní realitě, což se projevuje zejména u psychotiků, kteří nevědí nebo nevěří, že jsou skutečně nemocní, a to i navzdory veškerému pociťovanému stresu a jejich zmatené orientaci ve vnějším světě. podle tradičního pojetí byly psychózy pozdělovány na organické a funkční. Organické psychózy měly být způsobené fyzickým defektem nebo poškozením mozku. Funkční psychózy se měly naopak vyznačovat tím, že u nich ani po důkladném klinickém vyšetření nebyla zjištěna přítomost jakéhokoli fyzického narušení mozku. Řada výzkumů z nedávné doby naznačuje, že toto rozlišování mezi organickými a funkčními psychózami zřejmě nebude správné. O většině psychotických kategorií se totiž nyní vědci domnívají, že je způsobena určitými strukturálními a biochemickými změnami na mozku.

 

Schizofrenie

 

Pojem schizofrenie zavedl roku 1911 švýcarský psychiatr Eugen Bleuler pro skupinu vážných psychických poruch s příbuznými znaky. Jeho pojem nakonec nahradil dřívější termín dementia praecox, použitý poprvé v roce 1899 německým psychiatrem Emilem Kraepelinem pro odlišení této nemoci od choroby, kterou dnes označujeme jako bipolární afektivní poruchu. Jedinci postižení schizofrenií vykazují širokou škálu symptonů, přestože se odborníci zpravidla shodnou na tom, že daný pacient trpí právě tímto stavem, obvykle se neshodnou na tom, které příznaky jsou pro klinickou definici schizofrenie klíčové.

Četnost pacientů je dva až čtyři na tisíc obyvatel. Pravděpodobnost, že se schizofrenie objeví u konkrétního člověka je asi sedm až devět promile.Schizofrenie představuje nejčastější příčinu přijetí do psychiatrických léčeben. Jedná se o vážné a často chronické onemocnění, které se spravidla poprvé projeví již v období raného dospívání. V rámci této nemoci se objevuje nejvážnější narušení a rozklad osobnosti, která nemá obdobu u žádné jiné psychické poruchy.

Mezi základní klinické příznaky schizofrenie patří bludy, halucinace, rozvolněné a nesoustředěné myšlení, atypický sled asociací, snížená schopnost pociťovat adekvátní a narmální emoce a konečně celkové odtržení od reality.

 

Autismus

 

Autismus je vývojov se obvykleou poruchou, která zasahuje fyzické, sociální a jazykové schopnosti. Tento syndrom se obvykle poprvé projeví již před dovršením třetího roku věku, avšak prvotní příznaky bývají pouze mírné.

Autiskické děti nejeví zájem o náklonost a fyzický kontakt nebo je přímo odmítají, ale pouto s rodiči nebo jinými dospělými si přesto dokáží později vytvořit. Jejich řeč se vyvíjí pomalu a abnormálně ( obvykle je arytmická a disharmonická) nebo se dokonce nevyvíjí vůbec. Jejich mluvený projev lze charakterizovat jako echolálií ( neustálé opakování slov, která pronesli druzí) bez jakéhokoli smyslu nebo souvislosti, popřípadě jako zvláštní mechanické zvuky, které nahrazují řeč. Tyto děti často vykazují abnormální reakci na zvuky, nulovou reakcí na bolest a mizivou schopnost rozpoznat nebezpečí, a to i přesto, že jsou jinak mimořádně citlivé a vnímavé.

Odhadovaný výskyt autismu se pohybuje od 10 do 20 případů na 10 000 dětí. Nějakých 15 -20% autistů je přitom schopno stát se sociálně a ekonomicky soběstačnými. U mužů je tato porucha asi čtyřikrát častější než u žen.

 

Neurózy

 

Neurózy jsou méně závažné psychické poruchy, které se u postižených osob projevují negativními pocity, jako je úzkost, deprese. Jejich běžné fungování je významně zasaženo, ale osobnost zůstává relativně nedotčená a také schopnost rozpoznávat a přiměřeně hodnotit realitu je zachována, přičemž tito lidé jsou alespoň na té základní úrovni nadále schopní fungovat v každodenním životě. Na rozdíl od psychotiků si neurotičtí pacienti svou nemoc uvědomují a obvykle se chtějí uzdravit a vrátit se do normálního stavu. Jejich šance na zotavení je výrazně větší než u lidí zasažených psychózou. Neurotické příznaky mohou někdy připomínat mechanismy, používané zdravými lidmi ke zvládání běžných problémů každodenního života, avšak u neurotiků jsou tyto obranné reakce na vnější zátěž přehnaně silné nebo trvají nepřiměřeně dlouho. Jako neurózy bývají tradičně klasifikovany takové psychické problémy, jako jsou úzkostné poruchy, fobie(neadekvátní strachy z určitých předmětů či situací) disociativní (konverzní ) poruchy, dříve známé jako hysterie nebo maniodeprese, obsedantně-kompulzívní poruchy(OCD) a deprese.

Neurózy tedy můžeme charakterizovat úzkostí, depresí a dalšími negativními pocity na způsob smutku, neštěstí nebo vyčerpání, které jsou nad síly postiženého jedince, takže není schopen se s nimi přirozeným způsobem vypořádat. Neurózy mohou zasáhnout prakticky všechny oblasti života, ale nejsou přitom natolik vážné, aby člověka zcela ochromily a vyřadily jej z běžného života. Neurotičtí pacienti obvykle netrpí ztrátou smyslu pro realitu, který naopak chybí lidem s psychózou.

Psychiatři poprvé použili termín neuróza v polovině 19. století za účelem kategorizace symptomů, o nichž se domnívali, že jsou neurologického původu. Předpona "psycho" ( užívaná u méně frekventovaného termínu psychoneuróza) byla přidána až o několik desítek let později, když už bylo jasné, že pro vznik těchto poruch jsou rozhodující psychické i emoční faktory. Oba pojmy jsou nyní synonymy, ačkoli kratší výraz je logicky běžnější. Oba termíny však postrádají dostatečně precizní vymezení, a proto se v diagnostice již prakticky nepoužívají.

Jeden z nejvlivnějších pohledů přinesla psychoanalitická tradice, podle níž neurózy vyvstávají z intrapsychických konfliktů mezi rozdílnými pudy, impulsy a motivy skrytými v nejrůznějších zákoutích lidské mysli.

Ústředním bodem psychoanalytické teorie, formované rakouským neurologem Sigmundem Freudem, je existence nevědomých oblasrtí lidské mysli, které mimo jiné slouží jako odkladiště potlačených myšlenek, pocitů a vzpomínek, jež by pro vědomou část mysli byly rušivé nebo nepřijatelné. Tyto vytěsněné duševní obsahy obvykle zahrnují sexuální či agresivní nutkání anebo bolestné vzpomínky na emoční ztrátu anebo nesplněné dětské touhy. Když hrozí, že by tyto zapovězené pudy mohly vstoupit do vědomí, objeví se silná úzkost. Vědomá část mysli (ego) se totiž snaží zabránit vynoření potlačovaného obsahu nevědomí prostřednictvím řady obranných mechanismů, jako je vytěsnění, popření, reaktivní výtvor ( chování, které je opakem nevědomé touhy) atd. Neurotické symptomy se často objevují v okamžiku, kdy došlo k selhání dosud spolehlivého obranného mechanismu a zakázané pudy či impulzy se začaly tlačit do vědomí.

Zatímco si psychoanalytická teorie neuróz dosud udržuje svůj velký vliv, objevuje se vedle ní další významný pohled, který považuje neurózy za naučené nepřiměřené reakce na stres, které je možné odnaučit. Třetí přístup, vycházející z kognitivní teorie, zdůrazňuje způsob, jakým maladaptivní myšlení (jako je třeba strach z možného potrestání) vytváří nepatřičné vnímání sebe sama a probíhajících životních událostí.

Zdroj: Mozek


google-site-verification: google721ee71ef43a266b.html